Příběh Františka
Pěstoun ze Starého Plzence se stará o tři děti a vnímá je jako vlastní. Jeho zkušenost ukazuje, že pěstounství může být naplněním rodičovské role i tam, kde chybí biologická vazba.

František
Kdo jsme
Jsem vdovec ze Starého Plzence, pěstounem od roku 2017. O dvě děti se starám v pěstounské péči, jedno dítě mám osvojené.
Proč pěstounství?
S nápadem přišla manželka, vlastní děti jsme neměli a chtěli jsme více než jedno. Dalším motivem k pěstounství jí byla horší uplatnitelnost na trhu práce, protože tento způsob výdělečné činnosti byl pro manželku optimální.
Zodpovědnost
Ano, cítím velkou odpovědnost, ale na druhou stranu děti podporuji v samostatnosti, aby si uměly poradit. V některých případech jdou zodpovědnost a jejich samostatnost proti sobě, když je nemám na dohled, ale pořád jsme ve spojení mobily.
Co mi pěstounství dává?
Beru to jako bychom byli rodina s biologickými dětmi. Potěší mě, když za mnou přijdou, abych jim pomohl, něco vysvětlil atd. Je radost být pro ně tátou, když mě tak oslovují.
Kdo mi pomáhá?
Hodně nám pomáhá doprovodná organizace. Vybrali jsme si Salesiánské středisko mládeže v Plzni Lobzích. S nimi je to pohoda, v podstatě patří do naší rodiny. I organizace vzdělávání, které máme povinné, je velmi příjemnou formou, protože se setkáváme s dalšími pěstounskými rodinami. Salesiáni nám vycházejí vstříc například při hlídání, když jsem pracovně někde mimo. Organizují příměstské a pobytové tábory, víkendové akce, nabízejí vstupenky, kroužky pro děti. Je toho hodně, jak vycházejí pěstounům vstříc.
Veselá historka z pěstounství
Nejstarší dcera hecla věkově prostředního svěřence, aby „vykouzlil z pusy kuličku“. On to pojal posvém a spolkl ji, a ten nejmladší je oba napráskal, že Vlasta řekla Sašovi, aby polkl kuličku. Manželka z toho byla hotová, byla naštvaná, ale mně to přišlo jako hodně vtipný. Zdravotně to přežili všichni a to bylo hlavní.
Vzkaz od Františka pro ty, kteří o pěstounství přemýšlí
„Je to radost, jsou bezprostřední, jsou jako biologické děti, akorát měly smůlu s rodiči, kteří byli neschopní buď po sociální, nebo zdravotní stránce. A za to ty děti nemůžou. Být pěstounským dítětem je v současnosti gender - skupina s omezením, ale genderem být nemusí, pokud se k nim budeme chovat, jako by byly vlastní.“