Příběh Lucie a Tomáše

Když Lucii a Tomášovi z Klabavy dospěly děti a odešly z domova, rozhodli se dát prostor dvěma holčičkám, které rodinu potřebovaly. Společně se učí, rostou a dokazují, že láska se dá sdílet i podruhé.


Lucie

Tomáš


Kdo jsme

Jsme partnery už více než 20 let, žijeme ve společném domku v Klabavě. Dvě sestry, kterým v té době bylo čtyři a pět let, jsou u nás už šest roků. Oslavili jsme společně víc jejich narozenin, než kolik jich prožily před námi.

Proč pěstounství?

Z předchozích vztahů máme tři již dospělé děti, a i to byl jeden z důvodů pro pěstounství. Původně jsme plánovali jednoho tvorečka. Ne už úplně mrňouse, ale chtěli jsme, aby ještě nechodil do školy a nemusel si zvykat jinde. Odvedli jsme si dva. Tedy správně dvě.

Zodpovědnost?

Na začátku je nejdůležitější si uvědomit, že je to „na furt“. Ano, nemusí, je možnost skončit, ale s tím bychom do toho vůbec nešli. To těm dětem a vlastně ani sobě udělat nechcete.


„Holky jsou u nás šest let. Šest let v životě dvou dospělých, kterým odrostly děti a kteří mají už čas na sebe a své koníčky. Šest let, která nás dokázala vrátit o dvacet let zpátky, umožnila nám znovu vystřihovat abecedu, zlobit se za nesnězenou svačinu, učit se psát a počítat…“


Co nám pěstounství dalo?

Našemu rozhodnutí předcházel pocit, že když už se naše vlastní děti osamostatnily, zbylo nám ještě dost energie a vůbec odvahy a chuti nabídnout někomu, kdo o to bude stát, místo vedle nás nebo u nás.

Kdo nám pomáhá?

Pro případ nouze je vždycky kam se obrátit. Samozřejmě, paní z Krajského úřadu nás nikdy nenechaly ve štychu. Pracovnice ze sociálky, která nás pravidelně navštěvuje, je také vždycky připravená a ochotná s čímkoliv poradit či pomoct. No a ještě máme tzv. doprovodnou organizaci, což je taková skupina, která nás neustále školí a drží ve střehu, asi abychom nezlenivěli. Vůbec lidi kolem pěstounské péče jsou moc fajn. Netuším, jestli jen nemáme štěstí, ale nám se to tak zdá.

Veselá historka z pěstounství

Holky jsou u nás šest let. Šest let v životě dvou dospělých, kterým odrostly děti a kteří mají už čas na sebe a své koníčky. Šest let, která nás dokázala vrátit o dvacet let zpátky, umožnila nám znovu vystřihovat abecedu, zlobit se za nesnězenou svačinu, učit se psát a počítat… Ale teď už v mnohem větším klidu. Byly to ty dvě malý holky, kdo nám to znovu umožnil.


Vzkaz od Lucie a Tomáše pro ty, kteří o pěstounství přemýšlí

„Nečekali jsme, že dětské domovy jsou plné ideálních dětí. Ta děcka si nesou leccos do života a moc za to nemůžou. Neměli jsme přehnané nároky ani očekávání, a tím jsme se vyhnuli případným zklamáním. Nečekali jsme vděk a obdiv. Nabízeli jsme pomoc a spolupráci a čekali něco podobného. To, jestli se to promění v city, se ukáže samo. Tedy ukázalo. Dneska to víme.“