Pěstounství může být jednou z nejhezčích rolí v životě, říká divadelní režisér Vilém Dubnička

Vilém Dubnička je jako herec a režisér spjatý především s plzeňským Divadlem Josefa Kajetána Tyla. Stal se jedním z ambasadorů kampaně Plzeňského kraje na podporu náhradního rodičovství Pěstuj budoucnost, pěstouny a pěstounky obdivuje a chce pomáhat těm, kteří se jimi chtějí stát. Během našeho rozhovoru připravoval prázdninový oběd svým dvěma dcerám, přihlíželi také dva kocouři, kteří s Dubničkovými obývají jejich byt.

O pěstounství se často říká, že je to role. Kdybyste jako režisér vypisoval konkurz na roli pěstouna, jaké by byly požadavky?

Jedna základní divadelní poučka říká: Nehraj krále, buď král. Je totiž třeba si uvědomit, že král není žádný nadčlověk s vlastnostmi, které ho tím králem dělají. Ne, králem ho dělá právě jeho role, ta funkce, kterou plní, jeho zodpovědnost a moc. Ostatní ho poslouchají, on jim vládne a stará se o ně, a díky tomu je králem. 

Myslím si, že v pěstounství to je podobně. Ani my nehledáme supermana, který zvládá všechno. Hledáme člověka, který si řekne, že to zvládne, a je to jeho přesvědčení. Chce dát lásku, péči, a pěstouna z něj udělá vztah s dítětem. Nakonec to zní docela jednoduše, že? Pěstounství může být jednou z nejhezčích rolí v životě.

Než jste se stal ambasadorem Pěstuj budoucnost, znal jste nějaké pěstouny osobně?

Ne, nebo o tom dodnes nevím. Dost možná je totiž vídám denně a nikdy jsem na to nepřišel, protože pěstouni jsou lidé jako každý jiný. 

Nicméně ambasadorství vám tu příležitost už dává.

Spousta pěstounů byla na zahájení International Road Movie Festivalu, kde jsem uváděl jeden film, ale zatím to ještě nebyl ten opravdový osobní kontakt, na který se těším. Dojde k němu určitě při akcích v rámci kampaně.

Asi jste moc neváhal, jestli nabídku přijmout.

Vůbec. Ambasadorství pěstounství je pro mě velká odměna a čest. Myslím si, že každý člověk, ať už je veřejně činná osoba, nebo ne, je rád přínosný a prospěšný a dělá mu dobře, že může něčemu pomoci. Já jsem z podstaty své profese člověk, který by měl umět předávat informace. Moderátor v tom obecném slova smyslu. Chci tedy propojovat lidi, kteří by chtěli být pěstouny, ale třeba o tom ještě nevědí a nemají informace, s těmi, kteří je mají.

Nejste na to ale sám. S druhou ambasadorkou, emeritní rektorkou Univerzity Karlovy Milenou Králíčkovou, jste dokonce utvořili dvojici.

A je to skvělé setkání. Milena Králíčková byla ambasadorkou už vloni, letos jsem se k ní přidal a myslím, že se pěkně doplňujeme. Ona je pro mě obrovská profesní hrdinka, která dokázala skvělé věci a má za sebou nejen vědecké úspěchy. Společně jdeme za stejným cílem představovat potenciálním rodičům možnost stát se pěstouny.

Viděli jsme vás ve videu k Bábovkovému dni, natočili jste spolu také nový klip na podporu kampaně, který uvidí například diváci festivalu Finále…

Kromě našich přirozených rolí, tedy že jsme muž a žena, ačkoliv samozřejmě víme a říkáme, že pěstouni rozhodně nemusejí být jen heterosexuální páry, jsme si ještě našli další úlohy. Jsme totiž lékařka a divadelník, kdy jeden z nás se primárně stará o lidské tělo, druhý zase o duši. Obojí je důležité a také v tomto smyslu dobře souzníme.

Součástí práce divadelního režiséra je i sbírání podnětů, inspirace. Čím inspirují příběhy pěstounů?

Cesty lidí, kteří se rozhodnou pro pěstounství, vedou z různých směrů a já k nim cítím vděk, respekt a obdiv. Dělají něco, co je správně a dobře nejen pro děti a pro ně, ale pro celou společnost.

Ostatně vy s manželkou jste také trochu pěstouni. Staráte se o zachráněné kocoury.

Nemůžeme samozřejmě zaměňovat děti a kočky, ale vlastně to tak je. Máme kocoury z  městského útulku, kde skutečně v jednom bytě žilo asi šestnáct zachráněných koček a kocourů. Měli se už dobře, ale stejně potřebovali vlastní rodiny, které by se o ně staraly a našly k nim osobnější vztah. Já vlastně dnes už nevím, vybrali jsme si my je, nebo oni nás? Vztah jsme si ale vytvořili rychle, máme je rádi a jsou jasnou součástí naší rodiny.

Jako ambasador kampaně Pěstuj budoucnost, v jehož gesci je lidská duše, co byste na závěr řekl nejen našim pěstounkám a pěstounům, ale komukoliv, kdo čte tento rozhovor?

Řekl bych jim, že budu rád, když se budou o svoji duši dobře starat. Pozval bych je na festival Finále Plzeň nebo na International Road Movie Festival, kde se s naší kampaní setkají, ale především bych je rád pozval do Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Přijďte si odpočinout, přijďte se zamyslet, vyberte si jakýkoliv muzikál, činohru, operu nebo balet. Divadlo je skvělý prostředník péče o duši a děti nejsou jediné, které takovou péči potřebují. Potřebuje ji každý člověk i proto, aby dokázal lásku dávat zase dál.