Rozhovor s Evou Škopkovou: Pohled na pěstounskou péči očima dospělé ženy, která prošla pěstounskou péčí

Zajímá vás, jak pěstounskou péči vnímají děti, které ji zažily na vlastní kůži? Na vzpomínky, zkušenosti i poselství pro novou generaci pěstounů jsme se zeptali Evy Škopkové, která jako dítě prošla pěstounskou péčí spolu se svými čtyřmi sourozenci. Dnes je jí 27 let.

Pamatujete si na dobu předtím, než jste přišla do pěstounské rodiny?
Ne, nepamatuji si skoro nic. Ve 4 letech si toho moc nepamatujete. Jen útržek z dětského domova – když jsme nechtěli spát, strašili nás přes okno.

Kolik Vám bylo, když jste se dostala do pěstounské péče? 
Cca 4 roky. Přesný datum si nepamatuji. Ale myslím si, že 4. narozeniny jsem už slavila u rodičů.

Pamatujete si na první setkání se svými pěstouny a pocity, které jste zažívala?
První ne, pamatuji si ale jedno setkání, kdy nás rodiče vzali na koupání. Když nás vraceli zpátky do dětského domova, už jsme tam nechtěli.

Jaké byly Vaše první měsíce u pěstounské rodiny?
První měsíce si vůbec nevybavuji. 

Co nejvíc pomohlo, abyste se cítila v bezpečí?
Těch momentů bylo opravdu hodně. Rodiče měli své tři děti, které byly starší. Myslím si, že to tomu také hodně pomohlo. I ony nás vzaly za vlastní, stejně jako my je. Ve zkratce – snad každý den jsme byli vděční, že máme takovou rodinu.

Vybavujete si okamžiky, kdy bylo soužití náročné? Co Vám v takových chvílích nejvíc pomohlo?
Nejnáročnější byla asi puberta. Hodně nám pomáhalo být spolu jako sourozenci. 

Jak se pěstouni snažili zvládat Vaše obavy, noční můry nebo chvíle, kdy jste jim nedůvěřovala?
Je to vždycky o tom, jak spolu rodiče a děti mluví. Když spolu nemluvíte, je to vždycky špatně.

Byla jste v kontaktu se svou biologickou rodinou? 
Poprvé jsme biologickou matku kontaktovali se sociální pracovnicí potom, co jsme se dozvěděli, že jsme v pěstounské péči. Nevím přesně, kdy to bylo, ale asi někdy v 6.–8. třídě na základní škole.

Jak jste vnímala fakt, že rodina, ve které vyrůstáte, není Vaše biologická rodina?
Upřímně jsem ráda, že si nás vzali, protože nám dali život, který by nám naše biologická matka nedala.

Máte s pěstouny stále blízký vztah?
Ano, stále se vídáme, i když už to není tak často, protože jsem dospělá. Mám svůj život a své povinnosti. Ale stále se tam ráda vracím. Beru je všechny jako svou opravdovou rodinu.

Jak se na svou pěstounskou zkušenost díváte s odstupem času? 
Byli jsme hrozní hajzlíci. Všichni čtyři jsme neustále něco vymýšleli, ať už šlo o žertíky nebo naschvály sobě navzájem, tak i rodičům.

Dovedete si představit, jak by vypadal Váš život bez pěstounské péče?
Nedovedu si to ani představit. Naše biologická matka nás chtěla zpátky. Díky bohu za to, že se to nestalo. Jsem moc ráda, že si nás vzali rodiče. Jsem jim za to moc vděčná.

Co byste chtěla vzkázat lidem, kteří váhají, jestli se mají stát pěstouny?
Lidem bych ráda vzkázala, že není se čeho bát. Občas to může být hodně náročné, ale stojí to za to. Je spousta dětí, které potřebují lásku a pocit, že někam patří. Na světě je spousta opuštěných dětí a ne všechny se dají zachránit. Pokud přemýšlíte nad tím, zda se stát pěstounem, berte v potaz to, že to sice nebude vaše dítě, ale srdce dítěte bude tlouct pro vás. Sama uvažuji nad tím, že až budu mít své děti, stala bych se pěstounem.

Co je pro dítě v pěstounské péči nejdůležitější – co by měl vědět každý, kdo uvažuje o tom, že se stane pěstounem?
Nejdůležitější je láska. Pocit, že dítě s vámi může mluvit o čemkoli. Řekněte dítěti, že nejste jeho pravý rodič, ať se to dozví od vás. Nechte ho poznat biologické rodiče, pokud bude chtít. Nebraňte mu v rozvíjení osobnosti. Koneckonců všechny děti jednou vyrostou a odletí z hnízda. A vy budete rádi, když se k vám s láskou a úctou budou vracet a říkat vám mami a tati.